Jako horký brambor si v naší redakci přehazovali nový kotouček bájných thrasherů MEGADETH. Vystřídal hned několik pater, byl zkoumán na hifi-věžích různých kvalit, ale nikomu nestál ani za pár řádků posudku. Rady si s ním nevěděli ani matadoři, kteří zažili největší slávu B-týmu METALLICY na vlastní kůži.

Když už to vypadalo, že se recenze čtrnácté desky zrzatého lva Dave Mustaina neujme žádný pisálek, jako zázrakem se samotný dokutálel do kanceláře nejmladšího českého člena redakce. Ten nejprve s obsahem nechtěl mít nic společného, snažil se jeho přítomnost ignorovat, což se mu dařilo do té doby, než se ve dveřích zjevil nejvyšší člen redakce s hlasem legendárního Karola Poláka. Ten, jenž si od bažanta MP týmu každé ráno přesně v 8 nechává nosit silnou černou kávu, svým hlubokým hlasem pravil: „Buď budeš klikovať nahý pred budovou Metalopolisu, alebo napíšeš nový MEGADETH!“.

Bažant si při pohledu na zasněženou Bratislavu vzpomněl na nebohou postavu Kyslíka z agitačního seriálu "Chlapci a chlapi", opatrně se sehnul pro CD nosič, vložil jej do patřičného otvoru a započal psát.

Důvod, proč se do psaní o jedné ze čtyř největších legend thrashové scény nikdo nehrnul, je vlastně logický. Poslední počiny MEGADETH byly řádně zasmrádlé rutinou. Bylo již příliš cítit, že Dave, ať už ho žerete z jakéhokoliv důvodu, potřebuje skladatelský protipól, případně neúprosného producenta, který by se nebál proti jeho zamračenému obličeji postavit a provzdušnit nosič o méně zajímavé či naprosto prázdné skladby, kterých se v posledních létech vyrojilo až nezdravě moc.

Na nového producenta, který by rozvířil kapelníkovu ofinu je třeba si ještě počkat, neb Dave k producentskému stolu opět pozval Johnnyho K, kterýžto před časem vystřídal Andyho Sneapa. Netrpělivý čtenář jistě už chce zvolat, zda se od šuplíkové „třináctky“ vůbec něco změnilo?! A vězte, že ano. Pokud vaše oko zabrousí do levého horního rohu, kde se nachází ID Carta, zaujme neznámé vydavatelství. Po rozkmotření s Roadrunner Records Dave nelenil, tentokrát nic nepodcenil a založil si vlastní label. A když započítáme prazvláštní zpracování artworku či netradiční hostující výpomoc Davida Draimana z DISTURBED v „Dance In The Rain“, není ta bilance novinek úplně nejhorší. Horší je to však s hudební náplní.

Už se takřka stalo pravidlem, že úvod alba slouží poctám služebně starších kapel. V přeriffovaném „Endgame“ patřil start Rolfovým RUNNING WILD („Dialectic Chaos“), v nešťastné „Th1rt3n“ METALLICE („Public Enemy No. 1“) a letos načíná „Super Collider“ variace na nesmrtelnou „Children Of The Grave“ od návrátilců BLACK SABBATH v podobě skladby „Kingmaker“.

Víc než donebevolající příbuznost s notoricky známou písní však vzbudila pozornost první vypuštěná laštovička „Super Collider“, která se nesla v podivném ležérním duchu, nezvykle přístupným aranžmá, pozitivní náladou, typicky stadiónovými předpoklady, které se tu neobjevily snad od poslední skutečné „mrdy“ „Washington Is Next!“. Ať už titulní skladbu tvrdé jádro odsoudí jako nepožívatelnou přeslazenou limonádu, a já je naprosto budu chápat, schopnost zarýt se do mozku jí však upřít lze jen velmi těžko.

Jak se stává smutným pravidlem, svou extrémní chytlavostí zůstává osamocena. V podobně hitovém rozmaru, který odráží éru „Youthanasie“, pokračují vzorky jako „Beginning Of Sorrow“, „Forget To Remember“ či netypickými country prvky obohacenou „The Blackest Crow“, nikdy však v takto přirozeném a odlehčeném duchu. Skladby typu „Don´t Turn Your Back“ jsou pak krokem do prázdna.

Mustainovci dali na svém čtrnáctém počinu dravou agresivitu stranou. Do popředí prodrali vtíravé melodie, pro MEGADETH tolik vlastní, nekomplikované bum-čvacht tempo a Mustainův typický vokál, jenž sice má své nejlepší momenty dávno za sebou, ale bez něhož by to zkrátka nešlo. Vlastně jsou to MEGADETH, jak bych si je rád v již takto pokročilé fázi stárnutí představoval. Kdyby ovšem většina materiálu nebyla tak ryze průměrná, neškodná, netáhla se jako slimák a nepostrádala zajímavé momenty. MEGADETH by rádi vzhlíželi k „Youthanasii“, ale chybí jim tvůrčí duch a právě to, na čem legendárnost „Youthanasie“ stála a padala – na silných kompaktních skladbách.